Steve Yzerman o něm řekl, že neviděl moc jiných hokejistů s podobným talentem. Petr Klíma patřil k elitním hráčům NHL 80. a 90. let, ještě než v létě 1985 emigroval, válel v československé reprezentaci, Litvínově či na vojně v Jihlavě. Společně s vrstevníky Růžičkou, Rosolem nebo Kamešem stříleli spousty gólů, publikum bavili skvělými akcemi, byli šikovní a nespoutaní. Jenomže tyhle doby odvál čas. Klímovi se pomalu blíží padesátka, mezi mantinely už dávno vstupuje jen jako trenér. Ale pořád umí, přesvědčit se o tom můžou i ti, kteří v těchto dnech zavítají na stadion v Pelhřimově.

Bývalý útočník Detroitu, Edmontonu či Tampy Bay přijel do města rekordů s výběrem českých a zámořských hráčů, na tradiční letní kempy. „Budou trvat celkem čtyři týdny – dva v Pelhřimově, dva v Kadani, odkud pocházím. Pokaždé se sem těším, jsem pořád Čech, i když v Americe už žiju hodně dlouho. Sem se vracím většinou jen jednou ročně, na víc prostě nemám čas,“ vykládá. 

Pořád ten stejný úsměv, stejná gesta. Jen vlasy jsou šedivější než v době, kdy před devíti lety končil angažmá v Litvínově. Bylo mu už přes sedmatřicet, přesto dokázal v extralize nasázet 24 gólů za sezonu. „Týmu se ale moc nedařilo, málem jsme spadli,“ vzpomíná. Od té doby sleduje český hokej na dálku. Samozřejmě i své následovníky. „Vím, že v lize pořád válí kluci jako Petr Nedvěd, Martin Ručinský, Martin Straka. Jsou to mimořádní hráči,“ oceňuje.

Klíma patřil ke generaci, která produktivního sportovního věku dosáhla ještě za totality. Rodák z Chomutova, jehož tatínek Josef patřil k ikonám tamního klubu, emigroval. Chtěl zažít svobodný život, toužil po NHL. „Už jsem to říkal mnohokrát – nikdy jsem nelitoval. Ale kdybych si před šampionátem v Praze nezlomil prsty na ruce, třeba bych neutekl. Byl bych mistrem světa, všechno mohlo dopadnout jinak. To už teď ovšem není podstatné,“ přemítá při povídání na sluncem zalitých lavičkách před pelhřimovskou arénou.

Proč jste si po roce znovu vybral místní stadion k letnímu tréninkovému kempu?
„V Pelhřimově máme všechno, co potřebujeme. Zázemí, bydlení, stravu, další sportoviště. Loni jsme tu byli maximálně spokojeni. Počátkem července mají málokde led, letos zůstaneme 14 dní, pak budeme stejnou dobu v Kadani. Kempy jsou určené pro hráče od 15 do 18 let, přijeli kluci z Ameriky – včetně mých synů -, jsou tady čeští hokejisté. Program mámě pestrý, čtyři tréninky denně. Ale není to tak, že jde o nějaké dogma. V úterý jsem kupříkladu cítil, že toho mají kluci dost, odpolední fázi jsme tedy škrtli a šli zase až večer.“

Rusové si zakládají na tvrdém drilu, pořádný trénink potřebuje každý. Jste také hodně náročný?
„No samozřejmě, ale musíme brát ohled na trošku jiné podmínky. V Americe mám dva týmy mladých, převažují Češi, jejichž rodiče si to mohou dovolit. Ovšem hraje za nás i Amík, který chodí normálně do práce. Jelikož to máme za soupeři daleko, hrajeme o víkendech – třeba pět nebo šest zápasů. Je trochu rozdíl jet na utkání dvě tři hodinky, nebo autem nějakých třicet hodin. Aby to mělo nějaký smysl, kluci musejí také odpočívat. Chodí na angličtinu, studují. Takže tomu všemu přizpůsobujeme trénink. Ale příprava má kvalitní parametry.“

Už o vaše svěřence projevují zájem například kluby CHL?
„Jo, letos jsme měli kontakty s Windsor Spitfires. K nám do Michiganu to mají přes řeku. Jenže kluci jsou ještě mladí, mají čas. Nic jim neuteče. Snažím se, abych jim předal co nejvíc zkušeností, s mnohými dělám už docela dlouho. Teď jsou hráči ve věku, kdy obrazně vylétají z hnízda. V Americe se nikam nedostanete pěšky, pokud hráči nemají řidičák, jsou na vás odkázaní. Jenže teď si doklady udělali, tam se může řídit od 15 let, takže náš kontakt už nebude tak těsný. Ale to je normální.“

Jak se zrodil nápad na založení mládežnických týmů a pravidelnou přípravu talentů?
„Mám kamarády v Kadani, jejichž děti byly stejně staré jako moji dva kluci. Když jsem jedno léto přijel do Čech, bavili jsme se o hokeji a já pozval jejich děti k nám. Tím to začalo. Rozvinuli jsme to, navázali spolupráci, teď už to nějakou dobu šlape. A já musím říci, že mě to baví. Ani jsem nepřemýšlel o tom, jestli bych chtěl trénovat třeba dospělé. U mládeže jsem hodně vytížený, každý den chodím na led, máme zápasy. Kluci jsou už ve starší kategorii, ale ročníku 1996 a 1997 patří v Americe do mladšího dorostu, zatímco v Čechách do staršího. Ještě rok dva bude základ staršího výběru pohromadě, postupně ho doplňujeme mladšími kluky.“

Když se podíváte na své syny, vidíte na Kellym s Kevinem tak trošku sám sebe?
„Tohle by měl říci spíš ten, kdo mě jako malého viděl na ledě. Jestli jsou mi kluci hokejově podobní? Těžko říci. Možná Kelly, to je pravák. Lepší by bylo, kdyby srovnání udělal třeba můj táta. Ovšem pro mě je podstatné, že je hokej baví. Kdyby ne, nemělo by to cenu. Stejně tak v případě jiných kluků. Beru do mužstva místní i Čechy, což se u nás leckomu nemusí líbit. Ale nemíním klubům brát hráče, pro ně je to vlastně i výhodné. Kluci získají zkušenosti, naučí se řeč, žijí daleko od rodin. Pak se zase vrátí a jsou k dispozici. V Americe i v Čechách je docela problém s přechodem z juniorů do dospělých, řada hráčů končí a hokeji se přestává věnovat. Naší snahou je, abychom mladým nabídli alternativu, trošku jim chceme otevřít obzory. Nejen z hlediska hokeje, ale i v komunikaci, vystupování a v dalších oblastech.“

Když jste přišel do NHL, měl jste s řečí problémy?
„No samozřejmě. Anglicky jsem neuměl nic, dva roky jsem se s tím pral. Kdybych mluvil, byl bych dál. Řeč je nutná, i když hráči z nějakého důvodu skončí, jsou díky angličtině ve výhodě. O našem projektu jsem se bavil se Slávou Lenerem, říkal, že se mu to líbil. Ale rozumím tomu, že někomu jinému třeba tolik ne. Co člověk, to názor. O výchově hokejové mládeže to platí především. Nikomu nic nevnucuju. Jak jsem řekl, v našich týmech mají převahu Češi, což soupeři vědí. Chtějí se proti nám vytáhnout, dráždí je to. V minulosti to bývalo tak, že kanadské výběry ty české většinou fyzicky přejeli. Teď po nás jdou, ale my se nedáme! Občas mi vyčítají, že máme problémy s disciplínou. Ale my se nenecháme mlátit, hrajeme tvrdě. Pokud se dva kluci poperou, tak se prostě poperou. Český nebo kanadský hokej, v tom už dneska není takový rozdíl. Kdo chce uspět, musí umět a být odolný.“

Na letním kempu v Pehřimově jste každý den několik hodin na ledě. Vladimír Růžička o své hokejové škole říkal, že to je poslední dobou docela náročné. Že ho večer bolí nohy…
„…A to většinou jen stojí. Né, vážně. Vláďa se tomu věnuje naplno, jsme pořád v kontaktu stejně jako třeba s Petrem Rosolem nebo Vláďou Kamešem. Když jsem v Čechách, vždycky za Růžou zajedu do Edenu, pokecáme, probereme život. Já to musím zaklepat, fyzicky se cítím dobře. I když kempy jsou zabíračka – čtyřikrát denně na ledě měsíc v kuse. Ale bolí mě koleno, budu muset na operaci. Jde o starší záležitost, pořád to oddaluju. V létě jsou kempy, pak začne sezona. Zatím není čas.“

Od roku 1985 žijete trvale ve Spojených státech, do České republiky se vracíte jen občas. Vzpomenete si na první cestu poté, co padla železná opona?
„No aby ne! Bylo to v létě 1990. Vyhráli jsme Stanley Cup a klub za odměnu domluvil letní kemp v Německu. Přiletěli jsme, hned jsem věděl, že pojedu domů. Bylo to super. Dlouho jsem nemohl věřit, že to je pravda. Když se to tady v listopadu 1989 začalo lámat, seděli jsme s manželkou doma u televize a koukali na CNN. Ne, tohle nevyjde, nic se nestane, říkal jsem si. Pak se ukázalo, že jo, že jsou komunisti pryč. V tom devadesátém roce jsem autem přejel hranice a za Chebem zastavil. Měl jsem v očích slzy a musel na vzduch. Když jsem utíkal, bylo m i jasné, že to je navždycky. A pak najednou ne.“

Nakolik se to u nás doma změnilo k lepšímu?
„O hodně, o tom není sporu. Jen se podívejte támhle na ty baráky. Kdybyste sem přijel před 30 lety, všechny fasády budou šedivé a oprýskané. Teď? Každá nová, pěkně barevná. Stejné je to s lidmi. Občas mají horší náladu, ale jinak se mnohem víc smějou. Jdete po ulici a většina lidí nekouká do země.“

Útěku jste nikdy nelitoval. Je všeobecně známé, jak jste tehdy v Německu měnil hotely, aby vás náhodou nevypátrala STB. Kdy byste tohle vyprávěl dnešním mladým, myslíte, že by pochopili, co jste prožíval?
„Tak to asi těžko. Nepochopili. O komunismu nevědí nic, je to stejné, jako já nic nevěděl o NHL. Hrál jsem za Litvínov a za reprezentaci, pak za Jihlavu. Na vojně se postarali o to, abychom neměli žádné informace. NHL? Neblázněte… Stejně by nás nikam nepustili. Byla úplně jiná doma. Přišel jsem do Ameriky a pro místní jsem byl tak trochu exot. Taky mě limitovala angličtina. Do NHL jsem dorazil v době, kdy liga nebyla k Evropanům tak otevřená. Hrálo tam pár Švédů a Finů, jinak emigranti. V Detroitu jsem byl úplně sám.“

Jak jste to snášel?
„Co mi zbývalo? Musel jsem se učit řeč, protože na střídačce vám nikdo nepomůže, nic nepřeloží. Kdybych rozuměl a mluvil, bylo by to rychlejší. Ale zvládl jsem to, protože nebylo jiné cesty. Utekl jsem a vypadalo to, že to bude na celý život.“

Když se vás zeptám na vaše nejhezčí momenty v NHL?
„Samozřejmě Stanley Cup. Působení v Edmontonu, ale i předtím v Detroitu. Hezké vzpomínky mám také na Tampu, kde jsem hrál s Romanem Hamrlíkem. Nejsem typ člověka, který by se vracel do minulosti. Ale samozřejmě třeba ten Stanley Cup mám před očima. Tehdy jsem měl zdravotní problémy, když někdo vypadne z rozjetého týmu, těžko pak naskakuje. Hráli jsme s Bostonem a já seděl. Trenér to nechtěl měnit, pak mě tam ale po dvou hodinách poslal. A já v prodloužení rozhodl nejdelší zápas finále. Nepopsatelný pocit! Někdy prostě potřebujete štěstí, poznala to spousta hráčů.“

Třeba Vladimír Růžička.
„Třeba. Růža přišel do Edmontonu a jednoznačně měl na základní sestavu. Jenže nám se dařilo, šlapalo to, takže Vláďa jen trénoval a při zápasech seděl na tribuně. Štvalo ho to, řešil to i tak, že po tréninku oznámil, že má zraněná třísla. A šel mezi marody. Vyhráli jsme Stanley Cup, Vláďa nenastoupil, což mě mrzelo. Stejné to bylo další sezonu, vynechal 25 zápasů. Když ho pak vyměnili do Bostonu, sice jsem v klubu přišel o kamaráda, ale Růžu to vysvobodilo. U Bruins prokázal, jak skvělý to byl útočník.“

Nosíte občas prsten pro vítěze Stanley Cupu?
„No, moc ne. Ale někdy ano. Když je příležitost. Pokaždé si vzpomenu, jak to bylo hezké.“

O vás se tehdy mluvilo také v souvislosti s tím, že jste občas po zápase někam zašel posedět, pobavit se.
„Asketa jsem nebyl, ale vždycky jsem věděl, co můžu. Jasně, zašli jsme někam, dneska by to už asi možné nebylo. Hokej se změnil. Když se bavíme na tohle téma, vzpomínám na Boba Proberta. Vždycky mi naskočí husí kůže. Byl to můj kámoš, prožili jsme spolu hodně, bohužel už není mezi námi. V sezoně 1987-88 jsem prožil v Detroitu mé nejlepší play off. Dvanáct zápasů, 12 gólů, dva hattricky. Nastupoval jsem právě s Bobem. Byla to nádhera.“

V dresu Red Wings jste mimo jiné dokázal, že nejste jen exotickým emigrantem odněkud z Východu.
„Jo, takhle na nás ze začátku koukali. Ptali se mě, jestli máme v Čechách televizi. Když jsme si pořídili tři psy, někteří se divili s tím, že něco takového asi u nás doma možné není. Bylo to někdy hodně zvláštní, ale já to neřešil. Dneska už tomu ani nikdo neuvěří. Moji kluci mohou letět do Čech a zpátky kdykoli. Mám pocit, že málokdo v Americe ještě vůbec ví, jaký význam má slovíčko defecter – utečenec. Žijeme v jiné době, máme internet, televizi, mobily, ipady. Všechno je jinak.“

Dokážete si s manželkou představit, že byste se jednou vrátili natrvalo do České republiky?
„Zatím to není reálné, ale znáte to – nikdy neříkej nikdy. Ale děti jsou doma v Americe, my tím pádem také. Kluci tam hrají hokej, dcera chodí na vysokou. Časem se to třeba změní, teď ne. Sám jsem hodně vytížený u našich hokejových týmů, do Čech jezdím pravidelně jednou ročně.“

Sledujete na dálku hokej synů vašeho bratra Josefa, mimochodem bývalého ligového hráče Vítkovic?
„Určitě. Kluci hráli v Karlových Varech, můj táta – jejich děda – se na ně jezdil z Kadaně pravidelně dívat. Tomáš se teď zúčastnil letního kempu nováčků New York Rangers, což pro něj bude ohromná zkušenost. Minulou sezonu neměl optimální vzhledem ke zranění, které prodělal. Ale teď je v pořádku a po kempu Rangers má určitě pořádnou motivaci. Je to jen na něm.

A co vy – zahrajete si ještě někdy za veterány?
„Málo, tak pětkrát ročně. V nové sezoně ale bude jedna pěkná akce pod otevřeným nebem. Winter Classic. Rád bych nastoupil, jsou k tomu ovšem nutné dvě podmínky. Za prvé jde o to, aby mi to povinnosti umožnily, za druhé se musím vejít do sestavy. Za Detroit jsem sehrál jen 300 zápasů, je tam dost kluků, kteří nasbírali mnohem víc startů. Tím pádem mají přednost. Nemíním se nikam cpát. Ale kdyby měli v Detroitu místo, šel bych na to.“

Zdroj: nlh.cz